Ve článcích se objevuje rozepsaný sex mezi stejným pohlavím (gay) ....

IYC 2.kapitola

27. února 2017 v 19:28 | Stify |  In your Cage
REDNEX- Wish you were here



/RYAN/

Nemohl jsem spát, jako pár posledních dnů jsem sledoval půlnoční město, které osvětlovaly pouze pouliční lampy. Bylo hrobové ticho, které sem tam přerušil šum listů, které se pohnuly pod náporem větru. Přesto byli nádherně vidět hvězdy a já v nich zase hledal náznak lagunově modrých očí. Připadal jsem si prázdný, den ode dne víc a víc. Něco mi chybělo, jako by mi v ten den, kdy jsem se na něj zadíval, jako by mi něco ukradl a odmítl mi to vrátit. Nevěděl jsem co to je, ale věděl jsem, že to potřebuji zpátky a že potřebuji opět vidět jeho klid v očích.
Možná to bylo způsebené blížícím se večerem u Joshe. Nevěděl jsem, zda se mám těšit, že bude nějaká změna a nebo se bát. Určitě tam bude, bude nás sledovat, zase mi navodí klid, ale za jakou cenu? Za cenu, že pár dní nemůžu spát, že se mi vrací do snů a že pokaždé co se v noci budím první co vidím jsou jeho oči. Musím je dostat...
Do úsvitu jsem snad vykouřil celou krabičku svých cigaret, ale bylo to lepší než ležet v posteli a snažit se zahnat myšlenky s minulostí.
"No konečně, zase brzda, jako vždycky," jen jsem se na Joshe ušklíbnul, nebyl jsem brzda, vyšel jsem normálně, ale po cestě jsem se několikrát zamyslel a musel jsem zpomalit, abych se vyhnul sem tam nějakému sloupu, projíždějícímu autu a nebo poblázněnými huskymu, který táhnul za sebou nějakéhu smrada na bruslích, co u toho kvičel jak kdyby mu někdo narval pohrabáč do zadnice. Neříkal jsem mu na to nic, stejně bych mu to nevysvětlil a místo toho jsem sundal boty. Moje první kroky vedly ihned za zvukem, očima jsem hledal menšího blonďáčka, ale nikde jsem ho neviděl. Cítil jsem se zvláštně, jako když se malé dítě těší na Ježíška a pod stromečkem najde jen ponožky místo nějakého autíčka či panenky. Ano, cítil jsem se zklamaně, že si neudělal čas aby nás viděl, i když k nám do party vlastně nepatřil... nebral jsem to jako omluvu, měl být tady.
"Hel, jsi přítomen na Zemi," zamrkal jsem a mrknul na Felixe, než jsem se tiše zasmál, asi jsem se zase zamyslel.
"Co? Ne jsem přítomen," pousmál jsem se a radši jsem se natáhnul pro láhev piva.
Moje srdce zaplavilo nadšení, když jsem uslyšel zvonek. Že by se nakonec přece jen dostavil. Opět uvidím ten jeho pohled, to jak se v nich člověk skoro klidem utopí.
"Ha, konečně, pizza," tyhle slova od Joshe, mě moc nepotěšila. Takže to nebyl blonďáček...kéž by byl tady.

/AVERY/
Jdu pozdě, vím to, ale copak jsem za to mohl. Nechtělo se mi, mi to taky oznámil dneska, že mám dojít na další slet těch opic, co budou řvát do televize i když ví, že je hráči fakt neslyší a jejich řev jim nijak nepomůže k výhře. Zase tam budu sedět jak páté kolo u vozu a čučet okolo jak debílek.
Lehce jsem nadzvednul obočí, když se ozvaly neurčité zvuky z bytu... Napadlo mě pouze, že se porvali kdo půjde otevřít... Fakt malé děcka.
Joshovi jsem neodpověděl na pozdrav, prostě jsem vešel a vyzul se. Fakt zábava, už to vidím, jsem mohl být doma a zkusit psát esej. Nemám tam ani čárku a čas se mi krátí...

/RYAN/
Pohled mi padl na osobu, která stála ve dveřích a sledovala nás. Osoba s ledově modrýma očima, které jsem tak dlouho toužil opět vidět...Najednou byla tu a já se cítil jinak. Nejen, že se opět nastavil klid, ale bál jsem se, že je zase dlouho neuvidím.
Zadíval jsem se na televizi, nemohl jsem na něj koukat dlouho, jak by to vypadalo?
I přesto, že jsem měl v duši klid, jsem se cítil zvláštně, vadilo mi že je tu, že se cpe do naší party, kde nemá on co dělat. Nesnášel jsem nové tváře, kord v soukromém životě. Zvykat si na nové chování , nové názory, i když on vlastně ani nemluvil. U mě seděl, koukal, mlčel a jen se mu mírně sem tam nakrčelo čelo, když se mu nelíbil názor někoho na určité téma. Vypadalo to vtipně.
Zase mlčel, jen koukal a mlčel, to tu vlastně ani nemusel být, vlastně jo...ne... já nevím, jsem ze sebe zmatený, chtěl jsem ho a když tu je, zase chci aby odešel. Pokud jsem ho potřeboval vidět, jen kvůli tomu klidu v duši, tak to jsem mohl nenápadně jej potkat na ulici, abych měl klid.
Nesnášel jsem změny a on byl radikální a nepříjemná změna, v jeho přítomnosti jsem cítil, jak mi takzvaně stojí chlupy zimou...
Nedokázal jsem se soustředit na odehrávaný zápas, byl mi najednou putna. Chtěl jsem ty modré oči...

Zhluboka jsem se nadechl a zadíval jsem se na noční město, další stěhování... Nechápal jsem proč jsme se museli furt stěhovat. Sotva jsem si udělal nové kamarády, tak jsme zase jeli o dům dál. Mělo pak cenu si dělat přátelé? Ono bylo těžké si udělat kámoše, když jsem ze školy musel jít hned dom, abych chytnul od otce pár ran přes nos, od matky pár vět o tom jak jsem nevděčný, nevychovaný a naprosto k ničemu. Ve svých 14 letech už jsem nějaké věci chápal, přesto tu bylo hodně otázek na které jsem tehdy neznal odpověď.
Neodpovídal jsem otci, když zezdola něco neurčitého řval, beztak abych si vybalil, mělo to cenu? Za měsíc to zase balit zpátky do krabic. To se mi fakt nechtělo, chtěl jsem si lehnout a na chvíli spát, otupit zároveň i tu bolest zad, která byla následkem včerejší adrese mého otce. Ještě 4 roky...

Mírně jsem se zamračil, už dlouho jsem neměl výpadek minulosti a teď, když se ukáže on, mi musí připomenout jaká byla... On který měl minulost jak v peříčku a na co ukázal lusknutím prstu měl.
Nazout boty, zkontrolovat, zda mám všechno s čím jsem zde přišel. Venku už byla sice tma, ale ulice osvětlovaly lampy a světla kolemjedoucích aut. Nebyla to úplná tma, tma která mi nahání hrůzu. Přesto mi nebylo příjemně.
"Možu jít s tebou, mám to po cestě," zvyhnul jsem obočí a zadíval jsem se na blonďáčka, on umí i mluvit? Ne, nechci tě u sebe, zase si zvykat na něco, chci mít to na co jsem zvyklý, nechci změny, nechci....
"Klidně," v duchu jsem se profackoval, asi to ze mě vypadlo, jen ze zdvořilosti. Přesto jsem si nadával, že jsem vlastně kývnul.
Mlčky jsem se rozešel po ulici, neměl jsem v plánu začít konverzaci, bylo vlastně ani o čem. On mlčel a mě teď vyhovovalo, že mlčel. Musel jsem se zamyslet, od jeho strany se linula příjemná vůně jeho parfému. Přesto cesta proběhla v tichu, na jednu stranu mě to nutilo vzpomínat na něco, na co jsem nechtěl.
Ke konci cesty už jsem vytahoval klíče od vchodových dveří, ať je nemusím potom lovit bůh ví kde. Kroky ustály, lehce jsem se zamračil, proč jako nepokračoval ve svojí cestě, klidně k čertu. Hlavně daleko ode mně.
Od otevřených dveřích jsem mrknul na blonďáčka, na co jako tak koukal, jako by čekal, že ho pozvu dál, to tak, mlčet můžu i osamotě...
"Tak teda dobrou noc," usmál se na mě, bylo to jak ledová sprcha ten úsměv. Ty oči v kombinaci s tím úsměvem, bylo to jak když se opalujete při horkém letním dni u bazénu a někdo na vás chrstne studený kýbl vody. Byl to šíp, který mnou projel...
"Jo, dobrou," vysoukal jsem ze sebe a zavřel za sebou dveře. Bože co to bylo?

Zadíval jsem se na strop svojí ložnice, dlaní jsem si prohrábnul mokré vlasy. Zase mi začaly chybět, ty oči, ten úsměv, opět mě opouštěl ten klid v duši. Chtěl jsem vidět zase ty oči, ale nebyly tu...Kéž by tady byl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majka Majka | Web | 28. února 2017 v 16:37 | Reagovat

Nádherné, moc krásné, tohle mě hodně potěšilo....

2 jana jana | E-mail | 12. dubna 2017 v 21:30 | Reagovat

super uz se tesim na pokracko :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama