Ve článcích se objevuje rozepsaný sex mezi stejným pohlavím (gay) ....

IYC 1.kapitola

14. února 2017 v 23:59 | Stify |  In your Cage

CINEMA BIZARRE- Disfunctional Family.



/RYAN/

"Hej vstávej," prudle jsem otevřel oči, když se za hrubým hlasem ozvaly rány do dveří. Bylo vidět jak se dveře prohýbají v pantech pod tlakem otcovi dlaně zatnuté v pěst. Několikrát jsem uvažoval jak dlouho vydrží, než se vylomí. Drželi jenom silou svojí vlastní vůle, ale čemu bych se divil, v mém pokoji, teda pokud to tak mám nazvat... drželo všechno silou vlastní vůle.
"Hej, já jsem ti snad něco řekl ty spratku nevycválanej," než jsem ovšem stihnul něco podoknout přistál mi v posteli kýbl, hadr a nějaký levný naprosto k ničemu čistící prostředek. Cuknul jsem sebou, když se ozvala rána, kterou měli na svědomí dveře, když prudce narazily do rámů...Zase jsem byl v místnosti sám.
Natáhnul jsem se pro tričko, které se mi od včerejška válelo po na zemi u postele, mírně jsem se zamračil, měl jsem ho včera na sobě už 3 den a dneska jsem si ho musel obléct zase...
Dole jsem se zadíval na zhrbenou postavu muže, mého otce... Nebyl jsem mu podobný, možná by pro mě nebylo ani překvapení, kdyby mi řekl, že ani nejsem jeho...Vlastně nebylo by to žádné překvapení, když jsem už několikrát načapal svojí matku...pokaždé s jiným mužem. Bylo jí jedno, že jsem se na to díval svými 8-letýma očima...Brzo jsem zjistil, jak přicházejí děti na svět.
Prudce jsem se zasekl, když mi otec chytil prudce zápěstí a že to uměl, jako bývalý polista měl dobrý stisk... Nechápal jsem proč, než mi to došlo, natáhl jsem se, že se nasnídám. Jeho první pravidlo, co se týkalo mojí osoby.... První práce a pak si můžeš vzít rohlík.... Pouze rohlík, moje jídlo se skládalo s pár rohlíků denně a čísté vody z kohoutku. Díky tomu jsem i tak vypadal, v noci, když jsem nemohl spát a nechtěl jsem myslet na to proč?, jsem si počítal svoje žebra....pokaždé jsem napočítal stejné množství, jen počet zlomených se týden od týdne zvyšoval.... Byl jsem dítě tyrana a nikdo o tom nevěděl...

Prudce jsem otevřel oči, už zase... Zadíval jsem se do tmy, kterou lehce narušovala v žárovce zapnuté světílko, které mělo dost sil, aby mě uklidnilo, že jsem u sebe doma a že mi není zase osm. Natáhnul jsem svoji paži, abych na chvilku mrknul na display telefonu... 3:30... Až poté jsem najel na nepřijatá volání...Neznámé číslo, přesto jsem to odložil, neznámá čísla jsem nebral a ani nevytáčel zpět... Pohled jsem přetočíl na strop, hřbet své dlaně jsem položil na svoje čelo, nesnášel jsem svoji minulost, to jak se mi vracela do snů...
Silné kafe jsem si zalil horkou vodou, přesto jsem ho nechal na lince a rozešel jsem se napříč bytem. Moje kroky se zastavily až na dlažbě, která pokrývala menší, ale postačující balkón. Z kapsy jsem vytáhnul bezmyšlenkovitě zapalovač a přiložil ho k cigarete ve svých ústech. Až když se mi do plic dostal ten uspokojující kouř jsem se zadíval na město, které se pomalu probouzelo do dalšího pracovního dne.
Zavrčel jsem, když se mi na display palubního počítače mého auta rožla kontrolka SERVISE, přesto jsem pokračoval v jízdě. Neměl jsem v plánu zastavovat ani volat do servisu. Věděl jsem přesně, co po mě vozidlo chce, ale ještě jsem se nedostal k tomu náhradní díl vyzvednout v obchodě natož vyměnit, i když jsem ho měl dávno nachystaný za pultem, zakoupený a zaměstnanci mě uháněli smskama a urgencema o jeho vyzvednutí.
Svoji práci jsem nesnášel a miloval zároveň... Zadíval jsem se na hlouček lidí. Bylo zajímavé sledovat a vědět, že víte, že určití lidě byli na určitém místě, vlastně znáte kousíček z jejich života. Přesto jsem nechápal, chovali se jak kdyby mělo být měsíc zavřeno. Nákupní košíky pomalu přetékaly různými blbostmi, které nejsou potřeba, ale přece byli v akci nebo ve slevě.
Moje pracovní doba spočívala ve fyzickém zkontrolování nákupního střediska, sledování kamer a zaměřování potencionálních zlodějů, škemráků a dalších podezřelých osob a že jich je každý den požehnaně... Hold lidé jsou stejní, nemám na to, ale chci to, tak to ukradnu... Ach ti lidé, ale zase v dnešním světě se není čemu divit, když ani svoboda a práva už mají sami na rukou pouta.
Pohledem jsem se zadíval na kluka, věkem na prvním stupni, který se držel za tvář. Uslzenýma očima se díval na muže, který se k němu zamračeně díval a v ruce držel mobil, na kterém se táhl z levého rohu pavouk přes půl displaye. Dalo se lehce domyslet, co se asi stalo...

Tiše jsem vzlykal, bolelo to, co mi to táta udělal... Se zadrženými vzlyky jsem se podíval na své tělo, které zdobily červené spálené flíčky od cigaret. Nevěděl jsem, co jsem udělal blbě, furt to nevím, přesto jsem dostal trest...

Jen jsem protřepal hlavou, tehdy bych dal cokoliv za blbou facku. Chvíli jsem tam jen tak stál a sledoval ten monolog mezi těma dvěma,až poté jsem udělal pár chybějícíh kroků k autu. Než jsem ovšem stihl za sebou zavřít dveře musel jsem mrknout na to, kdo si vzpomněl že existuji. Tentokrát to nebyl neznámý hovor, ale jeden z lidí, kterým jsem věřil...jeden z mých přátel.
Chvíli jsme se dohadovali, o termínu, času a místě. Chystalo se mistrovství v hokeji a já opravdu nechtěl dneska sedět u někoho doma, moc jsem si ale nepomohl, budou všichni sedět u mě doma...
Nespokojeně jsem vnímal cestu přede mnou, dneska bych nejraději jen tak ležel ve vaně a sledoval bych jak venku jemně sněží. Zima, tu jsem měl vždycky rád, v zimě se dá ukrýt tolik věcí o kterých ostatní nemají ani páru. Nejen čas smaže všechnu bolest, ale sníh ukryje všechny důkazy. Musel jsem se zastavit v obchodě, jsou jako stádo kobylek, co najdou to sní a já toho doma moc už neměl. Vzal jsem, jak já říkám blbosti stylu tyčinky, brambůrky nebo oříšky.Sám bych si to v životě nekoupil, ale věděl jsem, že u nich to bude mít úspěch.
Cestou domů jsem projel v klidu, na to, že byla špička a všichni jezdili z práce to nebylo na silnicích poznat. Bylo to jen díky pro mě, nesnášel jsem ty namachrované týpky, co sotva udělali řidičák a už si to po silnicích kalili v nadupaných kárách zaplacených z kreditky od papánka.


/AVERY/

Nevím jak se to Joshovi podařilo, aby mě vytáhl z mé zlaté pevnosti. Z ulity v které jsem se cítil čím dál tím jako svůj vlastní vězeň. Možná to je i tím, že poslední dobou se naši jen hádají a mě pak jak se říká zavřou pusu nějakým zvýšeným kapesným nebo drahým dárkem. Přesto jsem o nic z toho nikdy nestál, chtěl jsem rodiče a né otce, co tráví většinu času v práci a matku, která nemá nic na starosti jenom proletět kosmetické, kadeřnické salóny a domů si dovést půl tuctu nových lodeček a půl tuctu nových kabelek, které vezme jednou do společnosti a pak na ně usedá prach.
"Netvař se jak kakabus, je to jen hokej, dáme si pivo, vyžereme Ryanovi zásoby, co má na zimu a pojedeme domů, buď v klidu," v klidu? Jak jsem mohl být v klidu, jít k cizímu chlapovi, ale zase bude tam Josh a ten ´´Ryan´´ mě nezná, neví kdo jsem a bude to změna, když mě bude brát někdo jako sobě rovnýho a né jako rozmazleného synáčka.
"Hej já se tvářím normálně, jen to je doma na hovno," špitl jsem a mrknul na Joshe, věděl co se u nás děje...jako jediný.
Na venek naše rodina působila jako spokojená, prosperující, finančně zabezpečená a reprezentativní, vevnitř byla ovšem prolezná jak bývá prolezlý starý počítač viry. Viry o kterých se, ale nesmí mluvit na veřejnosti...


/RYAN/
Klidně otevřu dveře a mrknu na pár známých, než zvyhnu obočí nad novou tváří. Tak toho neznám a navíc vypadá, že tu je z donucení.... skvělý další pokažený den, tím, že se budu dívat na nějakého šťovíka, co bude vzdychat nudou. Přesto je všechny pustím dovnitř, hold co už, nenechám ho stát za dveřma a čekat, než se ten ke komu patří dovtípí k tomu, že mu něco, někdo chybí.
Moje kroky spolu s kroky mých přátel se rozešly jasným směrem. Opět ten uklidňující pocit kouře v plicích, prohodili jsme i nějaou výměnu názorů a nedávné novinky o které se chceme podělit.
Ovladače jsem se ujal já, najel jsem na hokej, klidně rozdal piva a usedl k nim.
"Jo, jinak, to je Avery. Avery, to je Ryan," konečně někoho napadlo nás představit. Zadíval jsem se na nižšího blonďáčka, který mi opětoval pohled plný nejasností a zmatenosti. Vypadal jak zmatené kuřátko. Modré oči, které připomínali lagunu při svitu měsíce mě uklidňovali. Měly stejný účinek jako moje světílko zapojené v ložnici. Navodilo mi pocit harmonie, jako by bylo všechno tak jak má být, jako by panoval světový mír a jak kdyby na ničem jiném nezáleželo. Kývnul jsem na bloďáčka a zadíval se na obrazovku, zápas začal.
Zamknul jsem domovní dveře, když skončila návštěva. Nádobí jsem bezmyšlenkovitě naházel do myčky, zapnout jsem ji ovšem neplánoval. Můj plán byl jasný, potřeboval jsem úžasnou hourkou sprchu a tu jsem si taky hned dal.
Dlaněmi opřený o kachličky, sklopená hlava, voda stékající mi po vlasech, to bylo to, co jsem potřeboval. Moje myšlenky mohli na chvíli vypnout, odpočinout si z toho rychlého systému dnešní doby, která chtěla všechno hned.
Zabalený v županu s cigaretou v ruce jsem sledoval usínající město a nemohl jsem přestat myslet na ty lagunově zářivě modré oči. I teď, když jsem je neviděl naživo ve mně budily klid a harmonii duše. Přemýšlel jsem zda je ještě někdy uvidím, zda zažiju ten klid duše znovu, ale naživo v jeho očích. Přesto jsem věděl, že náhoda , že jej ještě někdy uvidím je mizivá až nulová.
Když jsem ulehl do postele přemýšlel jsem, co znamená pojem rodina a kdy se člověk cítí nejšťastnější... Co je rodina? Moje rodina byla nefukční... disfunkcionální... a já byl rád, že jsem bez ní a věděl jsem že bez rodiny se dá žít. Neměl jsem v plánu se k rodině vracet a neměl jsem v plánu rodinu utvářet. Bez rodiny se dá žít... Nedá se ovšem žít bez toho klidu, který jsem zažil a musím jej zažít znovu...

/AVERY/
Bylo to fiasko, nejen, že na mě ten Ryan divně koukal, když nás Josh představoval, ale bylo to strašné. Parta chlapů co koukají na hokej, řvou u toho nadávky a chytré rady, ale kdyby měli jít na led oni, tak neujedou ani půl metru a budou se válet po ledě.
Celou dobu jsem se tam bavil tím, že jsem zkoumal byt a jeho vybavení, nebylo nic moc. Částečně jsem byl zvyknutý na luxus a tenhle byt měl do luxusu hodně daleko. Byl moderně zařízený, ale nebyl přeplácaný, spíše jen to nejnutnější, aby to nevypadalo jako holobyt. Stěny byli ovšem prázdné, ani na jedné nevisela fotka nebo nějaký obrázek, záclony neměl, možná nevěděl ani co to znamená.
Na jiné myšlenky jsem ovšem nepřišel, nebylo tam moc s kým si povídat, takže jsem se spíše utápěl opět ve svých myšlenkách a v tom, zda se mi chce jít domů a zase poslouchat naše. Doma to bylo milé překvapení, nikdo nebyl doma. Dal jsem si vanu plnou bublinek a přesunul jsem se do postele, chvíli jsem koukal na nějaký dokument o labutích. Měl jsem jasno, v příštím životě se chci narodit jako labuť, ta se zamiluje a celý život miluje jen toho jednoho svého partnera. Já chtěl jedinné, někoho, kdo ze mě bude doslova šílet, ze mě, ne z mého konta...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Minde Minde | Web | 15. února 2017 v 19:59 | Reagovat

Juch! Tak přece jen! xD Jsem zvědavá, co s nima vymyslíš xD

2 Siginitou Siginitou | Web | 16. února 2017 v 13:11 | Reagovat

Užasně sepsané :)
Sem zvědavá jak to bude pokračovat :)

3 Dominika Dominika | Web | 16. února 2017 v 20:13 | Reagovat

Wow a uf, výtečně napsáno!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama