Ve článcích se objevuje rozepsaný sex mezi stejným pohlavím (gay) ....

4.kapitola DL

28. srpna 2013 v 15:30 | stify Uchiha |  Dead lie
Asi jsem se zbláznil. Teda určitě jsem se zbláznil. Pomalu se zadívám na budovu před sebou, její staré zdi, omítka, která pomalu padá k zemi, den co den, ale přesto, se vevnitř svítí. Ani nevím na co čekám… ze slunečních paprsků, které ohřívaly zemi, se ke mně dostávalo už jen pár paprsků a lampy po ulici se začali jedna po druhé rozsvěcovat. Město se opět připravovalo na noc. Lidé, kteří spěchali z práce, do práce… už jsou dávno doma se svojí rodinou. V dálce slyším štěkot psů a nářek koček, které už nestihly se schovat. Sledoval jsem obrys postavy, která chodila kolem oken. Drobné tělo, které jsem ihned přiřadil k němu. Teď jsem si připadal jako závislý na něm. Stál jsem na chodníku naproti jeho domu a čuměl mu do oken…





Na co jsem čekal? Až si mě všimne a sejde za mnou? Blbost… stojím tu 3 hodiny a nevšiml si mě, nebo si mě všimnout nechtěl… Netušil jsem, zda mě to má štvát, nebo mám být za to rád?

Vlastně jsem ani nevěděl, co mu mám říct… ale měl jsem jasno… potřebuji ho… Přišel jsem na to, proč se mi o něm zdá, proč při vyslovení jeho jména mnou projede mráz. Byl jsem zamilovaný… pořád jsem. Zamiloval jsem se do kluka, kterého jsem znásilnil… možná chci odpuštění, možná chci pocit, že patří jen mě.

Dopnul jsem mikinu ke krku, začalo být opět chladno, zima se začala pomalu ozývat. Každé ráno jsem už jen očekával sníh… Další zima bez partnera… Tohle mi nezapadalo do plánů… mít partnera… nedokážu pak dodělat svůj plán, nedokážu ho dokončit a lhát mu.

Ruce pomalu strčím do kapes, ještě jednou se zadívám do oken… Projel mnou mráz, když se jeho pohled setká s mým… ví o mě. Bez hnutí jsem mu pohled oplácel. Měl jsem v plánu odejít a přijít zase zítra, ale nedokázal jsem to. Něco silnějšího než já mě drželo na místě… byla to láska? Ve skrytu duše jsem doufal, že dojde dolů, dolů za mnou…

Na jeho tváři se objevil úšklebek, než zatáhl závěsy a zhasnul v místnosti. Až teď jsem si uvědomil, že tohle bude první boj, který jsem prohrál. Pomalu jsem se otočil a svoje kroky nasměroval domů. Měl jsem čas po cestě nad tím uvažovat, zda ze sebe dále budu dělat blbečka a nebo se přes to dostanu a budu se věnovat svému plánu, který kvůli němu odkládám, místo abych ho dokončil a splnil. Ani si nepamatuji den, kdy bych se tomu věnoval plně a né, aby mi myšlenky utíkali všemi směry a setkávali se u něho. Nelíbilo se mi to, nelíbila se mi představa, že on může být moje jediná slabost.

Tichem se nesly zvuky mých kroků, sem tam zahoukání sovy, která se pomalu probouzela. Bezvětří mi moc náladu nezvedlo, i když lepší, jak kdyby mi tu šuměl y koruny stromů. Přesto ten klid začínal být depresivní , nemohl jsem spát sám, potřeboval jsem ho mít u sebe, tisknout se k němu, líbat ho, dotýkat se jeho těla, milovat se s ním a šílet z toho, když se mnou chvilku nebude… a on? Ignoroval mě, šklebil se na mě, neodpovídal mi… a já ho potřeboval… Prudce jsem se zasekl, teď nebo nikdy. Otočil jsem se a rozešel jsem se zpátky k němu, dále to nevydržím… Buď mě vykopne a nebo mi odpoví kladně a budu shánět na internetu typy na dokonalé rande, aby mě už neopustil… dokud to nebudu chtít sám.

Čapl jsem k domovním dveřím, vytáhnul jsem z kapsy sponku, chvíli jsem s ní pracoval, než se mi podařilo odemknout. Schody jsem bral po třech, na kterém patře zastavil a na které dveře zaklepat jsem věděl. Až u dveří jsem zpomalil, netušil jsem, zda dělám dobře. Já? Začínal mít pochyby, to e mi vůbec nelíbilo, tenhle pocit, jsem nikdy neznal. Věděl jsem a byl jsem si jistý, ve všem, co dělám, ale v tomhle jsem si nebyl jistý ničím.

Prsty jsem přejel po dveřích, než jsem na ně pěstí zabouchal. Rozhodl jsem se, žijeme jen jednou a riskovat se musí, každý jednou riskuje, ale výsledek je odlišný. Zaposlouchal jsem se do klidu, než jsem uslyšel nějaký šramot za dveřmi, znovu jsem zabouchal na dveře.

"Ježiš už jdu" ozval se jeho hlas, který mě kdysi prosil. Pootevři se dveře, jen na velikost bezpečnostního zámku, možná jsem se mu v tomto ani nedivil. Kdo by taky chtěl zažít podruhé znásilnění?

"Co tu chceš?" zadíval se mi do očí, v těch jeho bylo překvapení a bolest, věděl jsem z kama tu bolest poznávám, ale nechtěl jsem na to myslet. Bylo to za námi, chtěl jsem, potřeboval jsem začít znova.

"Nepozveš mě dál, nechci to řešit přes skoro zavřené dveře," pousmál jsem se, nedoufal jsem, že kývne a odemkne dveře úplně. A měl jsem pravdu, odpovědí mi bylo ostré ne.

"Fajn, pač nevím jak dál… Štve mě tvoje chování a při tom, každou noc, mám potřebu tě mít u sebe… objímat tě a vědět, že jsi jen můj… že to samé cítíš ty ke mně… dej mi malou šanci a nehraj si na ledového prince…Cody," usmál jsem se, jen na mě doslova čučel a snažil se vzpamatovat, jo, asi jsem ho probudil, vypadal rozespale, jako by zrovna usnul.

"No ták, Cody… určitě ti taky nejsem lhostejnej… tak mi prosím odpověz, zda se mám snažit a nebo musím uznat prohru a stáhnout se," snažil jsem se, aby můj hlas zněl normálně a nedával najevo, jak moc mě má pod palcem…

"fajn, zítra v 5… zajdeme na kafe," šeptl nakonec, měl jsem vyhranou první metu, ale věděl jsem, že cesta bude dlouhá, víc jak to…

"stavím se a budu se těšit," u srdce jsem měl najednou pocit, který jsem neznal. Jako kdybych uspokojil potřebu, kterou jsem v sobě roky dusil. Oplatil jsem mu úsměv, počkal jsem až zavře dveře a rozešel jsem se domů. Už mi nevadil ani lehký vánek, který si pohrával s koruny stromů, ani mňoukající kočky nebo problikávající pouliční světla.

Doma jsem neměl ani chuť jít dolů, zkontrolovat plán, sedl jsem si k počítači a začal hledat ideální rande, rande snů…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Minde Minde | Web | 29. srpna 2013 v 12:47 | Reagovat

wow, já čučím, konečně neco nového xD no jsem zvědavá na to ideální rande xD super xD

2 Zuzu Zuzu | Web | 28. září 2013 v 10:13 | Reagovat

co takhle napsat pokračování? ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama