Ve článcích se objevuje rozepsaný sex mezi stejným pohlavím (gay) ....

2. Kapitola DL

1. ledna 2013 v 14:06 | stify |  Dead lie
Odškrtl jsem na seznamu další položku, kterou nám měli dovést. Nejednou se stalo, že nám poslali něco jiného anebo nám to neposlali radši vůbec. Takže pro pořádek všechno kontrolovat. Mě to spíše připadalo jako nekonečné papírování a práce navíc, kterou jsem nesnášel, ale musel jsem ji udělat. Těm nováčkům bych nesvěřil ani kolo svojí babičky na pohlídání. Dokázali by ho ztratit během pěti minut, ani by se nemuseli snažit.





"Super, je to všechno," pěstí jsem zabouchal na stěnu nákladního auta, který se poté rozjel. Jen jsem tam stál a sledoval, jak opouští pozemky.

"Ne, prosím, prosím přestaň," zavzlykal a jen se trhaně nadechl, když jsem se začal zasouvat do jeho těla. Ležel pode mnou, nožky roztažené, přes oči škrabošku na spaní, ruce zavázané nad hlavou k posteli. Jen slzy se draly zpod škrabošky.
Prudce jsem zatřepal hlavou, už to tu bylo zase, vzpomínky. Sám pro sebe jsem se ušklíbl a vydal jsem se opačným směrem, než odjel náklaďák. Papíry v ruce jsem svíral nasraností, nevyspalostí a částečně i tím, co mi nedalo spát. Čekal jsem, kdy mi z toho hrábne a já se zblázním, nebo v horším případě oběsím a budu mít nadosmrti klid.

Moje nervy trpěly mými myšlenkami a nervy jsem pak trpěl já. Nádherná řetězová reakce na jedno znásilnění.

"Dodávka byla v pohodě, doruč to šéfovi," hodil jsem složku s papíry po jednom nováčkovi, jelikož moje kroky vedly jinam než k tomu nejvyššímu. I když bych si s ním časem potřeboval promluvit.

Zavřel jsem za sebou dveře, pro jistotu i zamkl, nepotřeboval jsem, aby sem někdo vletěl zrovna v nesprávnou chvíli. Rychlím krokem jsem přešel ke koberci, který jsem jedním švihnutím ruky odstranil a naskytl se mi pohled na podzemní poklop, otevření mi zabralo chvilinku a moje kroky se staly jen ozvěnou v tmavé chodbě. Byla tma, ale já cestu znal nazpaměť, že jsem ani baterku nepotřeboval.

Během pár chvil jsem došel k obrovské kleci, prsty jsem přejel po otvorech. Ihned jsem ruku ovšem stáhl, když se stěny začali hýbat, pod náporem útoků vlčáků, kteří zacítili můj pach. Nechápu proč je vlastním, živím a držím izolované od okolního světa, pak mi to došlo… Aby se přes ně nikdo nedostal, kam nemá.

"Ššššt, to jsem jen já," špitl jsem a přejel prsty po hlavní tyčce celého základu. Nastalo ticho, jen se se ušklíbl, přetočil jsem se, abych ze spodního šuplíku vytáhl něco k snědku. Kus masa, ale s úšklebkem jsem jim ho hodil. Chvíli jsem sledoval, jak se o něj perou, než jsem klidně pokračoval v cestě. Měl bych zahnout doleva a zkontrolovat plán, místo toho jsem chytl za dveře na pravé straně a vešel do místnosti.

Ihned na mě vybafli jeho fotky, focené za jeho zády, když o tom nevěděl, na stole papír s jeho kroužky, které navštěvoval. Základní informace a po zdech? Zdi polepené fotkami, úryvky z novin. Ušklíbnutím jsem okomentoval svoji první reakci… nejsem jím posedlí… Nebo ano, ale nepřipouštím si to. Sedl jsem do prostředka místnosti na zem a zadíval jsem se okolo sebe, po zemi poházené papíry, s různými informacemi, které jsem pomalu ani nečetl. Proč taky, jeho život jsem znal nazpaměť a co mě děsilo mnohem víc než to, že to tu někdo najde, bylo to, že se nikdy nezbavím jeho pohledu, když jsem jej spokojeně zaplnil.

Hlavou se mi honili splašené myšlenky, od různých kravin jako třeba, proč chodí mrazík jen v zimě, až po to, proč mi nedá spát. Opatrně jsem si přitáhl kus papíru, zadíval jsem se na den, který byl dneska… Středa…Mrkl jsem na hodinky, abych se mohl zorientovat v jeho plánu dne… Šachy… Otřepal jsem se, jak někoho může bavit tak nudná hra. Dobře zvyšuje logiku, ale je to na hovno. Sedět půl hodiny než pohnu figurkou a hodinu čekat na druhého než pohne figurkou… Tohle není nic pro mě, ale tak pokud je on intelektuál, nebude si přece bránit v rozletu.

Hodiny jsem takhle seděl a sledoval jeho fotky po zdech, nijak jinak tomu nebylo ani dnes. Když jsem se dostal nahoru, zjistil jsem, že už slunce zapadá, v duchu jsem si zanadával, další den prosezený u jeho fotek a práce na mém plánu mi stojí, protože jsem dělal zase něco, co jsem neplánoval.

Cestou k sobě, do domu, jsem uvažoval. Jak se zbavit něčeho, co mě užírá… zbavit se toho. Zabít ho? Blbost, nebudu zabíjet mladého kluka, který má život před sebou, nejsem blázen.

Uspokojit ho… ale jak, přece jen zabít ho nechci, zničit taky ne… Musím jej převést na vlastní stranu, získat si jeho pozornost, náklonost. Časem třeba i něco víc, nebylo tak špatné, se v něm pohybovat, kdyby šel dobrovolně bylo by to sice lepší, ale co není, může být. Zbavím se myšlenek na osudnou noc, tím že si s ním začnu. Dám mu pocit bezpečí a na oplátku? Na oplátku jej budu po večerech projíždět… Jsem geniální a to nemusím hrát ani šachy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 1. ledna 2013 v 15:41 | Reagovat

Ten ma ,ale myšlenky doufám že jej nemysli uskutečnít.

2 Minde Minde | Web | 1. ledna 2013 v 20:18 | Reagovat

tak ta poslední věta mě rozsekala xD jen tak dál, tohle se mi začíná dost líbit xD

3 katka katka | 13. ledna 2013 v 13:54 | Reagovat

začínám se ho bát asi mu hráblo něco je být zamilovaný ale on je posedlý a to je nebezpečné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama